Sára je můj vytoužený 1. pes, který je opravdu můj (a samozřejmě také ségry a mamky).

Celé dětství jsem všechny kolem sebe přesvědčovala, že nutně potřebuji psa. V autobazaru za rohem jsem krmila piškotama hlídacího psa (majitel by asi neměl radost) a na ulici jsem si hladila každého čtyřnožce, kterého jsem potkala... Když mi bylo asi 9 našla jsem pod stromečkem malé štěňátko trpasličího pudlíka Bessinku. Byl v tom ale háček. Ten stromeček byl u dědy a babičky a Bessinka zůstala bydlet u nich. Vlastně si pamatuji, že už jí jsem učila chodit po cca 15 cm úzkém okraji bazénu ( že by dnešní kladina?... :-) ).

Teprve v mých 17-ti letech se mi podařilo mamku ukecat a začly jsme společně se ségrou vybírat plemeno. Moje požadavky tehdy byly naprosto jednoduché. Spíš menší velikost, krátká srst a hlavně aby něco vydržel a mohl běhat i u kola. Zvítězil bígl - samozřejmě pouze podle obrázků a popisu v atlasu psů. Mimochodem od té doby poznám dobrý atlas psů podle popisu bígla. V tom, ve kterém jsme tenkrát hledaly my, spoustu věcí nějak pozapomněli napsat. :-))

Jakožto správní nepejskaři, jsme našly v inzerátech štěně co nejblíže bydlišti a ještě k tomu bez "papírů" a vyrazily jsme. Od začátku jsme věděly, že chceme holku. Dorazily jsme k "chovatelce" a z kotce vyběhlo několik strakatých kuliček. A přišla další začátečnická chyba. Vybíraly jsme podle vzhledu a tak jsme si přivezly domů sice tu nejstrakatější a nejkrásnější z vrhu a také nejdivočejší...

Do naší rodiny přibyla Sára. Svéhlavá, praštěná a nekonečně nenažraná bíglice. Snad ani nemůžu napsat co všechno nám za ta léta sežrala. Ale pro představu alespoň to nejzajímavější: celé máslo i s obalem, celou šišku štrůdlu (ještě teplou), Pikao i s hliníkovým obalem. Naštěstí vše přežila bez újmy na zdraví.