Sárunka, můj první pes. Všechna poprvé si musela prožít s námi. Když jsme si ji před 15-ti lety přivezli domu jako malé štěňátko, bylo to poprvé, co jsem měla opravdu svého psa.

Ona mne naučila, jak se starat o psího kamaráda. V těch obyčejných každodenních věcech, ale třeba i jak odrodit štěňátka.

Ona mne naučila komunikovat s cizími lidmi. (Zní to divně, ale je to tak. Do té doby jsem byla zakřiknuté a tiché děvče, které se s nikým moc nebavilo. Díky Sáře jsem získala sebedůvěru a jistotu. A při procházkách jsem se najednou hodiny vykecávala s ostatními pejskaři..)

Ona mne naučila, že se nevyplatí spolu bojovat, ale že je lepší vymyslet věci tak, aby psík sám chtěl dělat to, co po něm chceme my.

Ona mne naučila, že je skvělé psímu parťákovi nechat jeho osobnost a být parťáci a nebýt jen "pán a jeho pes".

Ona mne naučila, že je dobré dělat kompromisy, nelpět na nedůležitých věcech a nepodstatné věci neřešit.

A v neposlední řadě... Ona mne naučila, že nakonec musí člověk udělat to správné rozhodnutí v ten správný čas a ulehčit psímu kamarádovi jeho odchod.
 

Sárunka prošlapala cestičku všem ostatním a všechny další psíšerky to u nás už měly a mají mnohem jednodušší... A hlavně, Sárunka nám dala Indy... S Indy jsem se náááhodou dostala k agility a poznala spoustu nových báječných přátel. Nebýt Sáry nebylo by nic z toho všeho...

Sárunko ještě jednou děkuji Ti za všechno. A doufám, že se se Zlaťáčkem proháníte po věčných lovištích a máte se skvěle...